Členitá a rozlehlá česká a moravská katolická komunita měla svůj vlastní samizdat. Dílem teologický, dílem literární, dílem politický. Existoval paralelně s literaturou vydávanou se státním souhlasem oficiálně. Poloilegální či zcela ilegální samizdat byl mezi jednotlivé věřící samozřejmě distribuován rozmanitými kolportérskými metodami. Příběh českého katolického samizdatu – především se zaměřením na 80. léta 20. století – popisuje ve své knize Marta Edith Holečková.
Marta E. Holečková ve svém díle zkoumá katolický samizdat 80. let z pohledu historie a sociologie. Místo literárního obsahu a idejí se zaměřuje na komunitu lidí, kteří se různými způsoby podíleli na tvorbě a distribuci těchto materiálů. Současně poskytuje přehled katolických samizdatových prací, včetně ukázek v přílohách, a vysvětluje základní techniky tisku a vydávání.
Při psaní své studie vycházela autorka z literatury, archivních zdrojů, dobových dokumentů a osobních rozhovorů podle metodiky orální historie. Tento přístup odhaluje aspekty každodenního života lidí zapojených do samizdatu a jejich vztahy s různými frakcemi disentu. Zajímavým bodem je například zkoumání vztahu mezi katolickým disentem a Chartou 77 nebo interakce s odlišným ideovým prostředím za železnou oponou.
I když byla komunita katolického samizdatu úzce spojená a efektivně fungující, byla také velmi rozmanitá. Kromě vnějšího tlaku ji spojoval společný účel a zájem. Po listopadu 1989 se však vztahy uvolnily, lidé se vzájemně odcizili a jejich názory se rozdělily. Komunita se pak otevřela novým příležitostem, které přinesla svobodná společnost.