Kolportáž politických letáků, novin a časopisů můžeme rozdělit na dvě základní skupiny. Do té první patří jakékoli agitační kampaně, jejichž účelem je propagovat určitou politickou stranu nebo osobnost. Už v 15. a 16. století lze i v českém prostoru doložit hlasité veřejné kolportážní kampaně s politickým obsahem i doslova letákové bitvy. V moderní době se letákové a novinové pouliční akce staly nedílnou součástí volebních klání.
Druhou samostatnou skupinou představuje kolportáž ilegálních politických tiskovin. Distribuovány jsou formou utajované kolportáže prostě proto, že je důsledkem politické šikany nebo perzekuce nelze k příznivcům ani k širší veřejnosti jiným způsobem dostat.
Rakouský císařský stát (Österreichischer Kaiserstaat) a Předlitavsko
Během rakouského absolutismu i pozdějšího Rakousko-Uherska byly kolporážně šířeny tiskoviny těch politických stran, které stály vůči monarchii v opozici. V polovině 19. století byl kolportážně distribuován například časopis Slovan, jehož šéfredaktorem byl Karel Havlíček, známý také jako K. H. Borovský. Začátkem 20. století byl z obdobných důvodů s pomocí mladých antimilitaristů kolportován radikální časopis mladých národních socialistů, zvaný Mladé proudy.
Úřady staré monarchie se politické opozice obávaly, což byl ostatně hlavní důvod, proč úřady na území Předlitavska kolportáž povolovaly v minimálním rozsahu. Základní premisou byla obava z obtížné kontroly kolportáže. Mnozí vládní představitelé si nedovedli vůbec představit, že by se dal najít nějaký systém kontroly závadných tiskovin, pokud by kolportáž byla povolena. Různým opozičním elementům a politickým radikálům proto často nezbývalo, než své tiskoviny kolportovat nadivoko – bez povolení.
Po pádu monarchie a vzniku První republiky byl policejně potírán především radikální levicový (komunistický) a pravicový (fašistický) tisk a to i poté, kdy byla kolportáž v roce 1933 v jistém rozsahu povolena. Komunistické i fašistické tiskoviny byly považovány za stát ohrožující, respektive protistátní. Pouliční distribuce takové literatury nebyla ve většině případů tolerována.
Politická opozice v letech 1939–1945
Během nacistické okupace a následně pak i během vlády Komunistické strany Československa (1948–1989), byla mezi domácí obyvatelstvo různými neformálními cestami kolportována opoziční samizdatová literatura.
V letech okupace šlo vedle celé řady komunistických samizdatů především o ilegální časopis V BOJ, který redigoval, tisknul a kolportoval Vojtěch Preissig (významný český grafik, knižní designér, ilustrátor a malíř ) spolu se svou dcerou Irenou. V roce 1940 byli oba dva za svou ilegální činnost zatčeni gestapem. Irena skončila na popravišti roku 1942, Preissig zemřel v koncentračním táboře Dachau roku 1944.
Politická opozice v letech 1948–1989
V první polovině padesátých let byli podobně tvrdě byli postihováni političtí oponenti poválečného komunistického režimu. Šíření státem nepovolených informací bylo považováno za podvracení republiky či jiné vážné delikty politické a kriminální povahy.
Poválečný stát ovládaný komunisty nabíral důsledkem dlouhého trvání různých sofistikovaných forem, a různé formy měla rovněž kolportáž opozičních samizdatových tiskovin. Postupně šlo nejen o díla apriori protikomunistické nebo jinak politické povahy.
V roce 1968, během srpnové invaze vojsk pěti zemí Varšavské smlouvy, byly v mnoha městech republiky živelně šířeny různé protiokupační noviny a letáky. Jejich účelem bylo odsouzení vojenské intervence a šíření aktuálních informací (činnost rozhlasu, televize i svobodného tisku okupační správa velmi rychle zablokovala). Zůstávalo určitým paradoxem, že obsah většiny těchto protiokupačních tiskovin nejenže proti socialismu a komunismu nijak nebrojil, ale naopak se otevřeně zastával dosavadního pokusu o vytvoření „socialismu s lidskou tváří“. Jako antiteze však zároveň okupační režim kolportoval v letech 1968–1969 mezi veřejností i své vlastní tiskoviny s přesně opačným narativem.
V období normalizace (po roce 1969) byla samizdatově rozmnožována a ilegálně mezi určité čtenářské okruhy šířena nejen díla politická, ale tak čistě literární nebo vědecká. Šlo o díla těch autorů, jejichž oficiální publikační činnost byla v socialistickém Československu z různých důvodů znemožněna. Represivní státní aparát se pochopitelně snažil znemožnit šíření politických samizdatů, ať už to byla Charta 77, petice Několik vět a další.
Na kolportážní distribuci samizdatové produkce se podíleli jednak sami jejich výrobci (z nichž mnozí se po roce 1989 stali významnými osobnostmi veřejného života), dále jejich blízcí spolupracovníci z disentu a v menším množství pak případně i další čtenáři. Poměrně velkou uzavřeností disidentského hnutí byl dán poměrně malý informační rozptyl. Hlavním účelem kolportážní distribuce disidentského samizdati totiž zůstávalo zásobení disidentské komunity.
Možnosti k oslovení většinové socialistické společnosti byly z mnoha důvodů značně omezené. Limitované samizdatové edice mohly oficiální propagandě šířené státem řízenými masovými sdělovacími prostředky pochopitelně konkurovat jen obtížně. Většinová veřejnost zároveň žádný výraznější zájem o disidentké samizdaty nevykazovala. Obliba samizdatu začala mezi veřejností pozvolna narůstat teprve během osmdesátých let a trvale zůstávala okrajovou záležitostí.
Vyvrcholením neformálního šíření tiskovin protikomunistické opozice se staly roky 1987–1989. Odpovědí na rostoucí zájem veřejnosti obnovila skupina disidentů (Jiří Ruml, Jiří Dienstbier a Ladislav Hejdánek) na podzim roku 1987 nezávislé Lidové noviny. Záměrem vydavatelů bylo noviny oficiálně zaregistrovat. Protože se však noviny nedařilo oficiálně zaregistrovat, museli je tvůrci až do konce roku 1989 šířit jako nepovolený samizdat.
V závěru roku 1989 pak také došlo k živelnému šíření nejrůznějších politických letáků, které reagovaly na dění v pátek 17. listopadu 1989 a rychle se měnící politickou situaci v zemi. Vedle toho se sice v ulicích začali opět objevovat i jednotliví kameloti s politickými letáky, plakátovací plochy ale převládaly.
Kolportáž politického tisku po roce 1989
S pádem komunistického režimu přestala kolportáž politických tiskovin v České republice na několik let téměř existovat. Během volebních kampaní se politické strany soustředili na reklamní prostor v televizi, na masivní vylepování pouličních plakátů a klasické meetinky. Pokud politické strany během kampaní využívali tištěná média, vystačily si s tituly v běžné distribuci. Metoda přímého oslovení voličů, kdy politický lídr nabízí lidem na ulici letáky své strany, nebyla před rokem 2000 využívána.
S tzv. kontaktními kampaněmi začaly politické strany v České republice přocházet až několik let po roce 2000. Nemalou pozornost si proto v říjnu 2004 získal filozof a člen Rady České televize Erazim Kohák, když v rámci své kandidatury do Senátu (za ČSSD) rozdával u stanice metra Pražského povstání na Praze 4 letáky se svým politickým programem a diskutoval s kolemjdoucími.
Na jaře roku 2010 spustila svou první kontaktní kampaň s kolportáží volebních tiskovin jak pravicová ODS, tak i levicová ČSSD. Politický komentátor Bohumil Doležal to tehdy příznačně glosoval slovy: „Něco podobného […] dělali doposud jen Svědkové Jehovovi: musím doznat, že se chovali decentně […]“.
Na jaře roku 2013 kolportoval před pražskou O2 Arenou svůj týdeník 5plus2 podikatel Andrej Babiš. Podobným způsobem zavedly v té době kontaktní kampaně s předvolebním oslovováním občanů a kolportáží svých tiskovin i některé další české strany.