Čtení je na venkově běžnou večerní aktivitou. Lidé si tak krátí čas po náročném dni v práci. Mnozí se zaměřují na kvalitní literaturu, ale někteří sáhnou po čemkoli, co jim přijde pod ruku. Čím napínavější a děsivější kniha je, tím větší vzbuzuje zájem. Obzvláště populární jsou krvavé a pikantní romány, i když jejich vliv na čtenáře je spíše negativní. Kazí mravy a dráždí nervy. Tato problematika se týká i české literatury, kde někteří bezohlední nakladatelé zneužívají chudých lidí a za jejich peníze jim podsouvají nekvalitní a škodlivé knihy.
- Předešlá část článku: Hromadné rozšiřování lidové četby (1899), část 2: Kolportáž vs. kolportážní romány
Pokusy o regulaci distribuce kolportážních románů
Zákonodárství v posledních letech častěji chtělo zlořád kolportážní vyplenit, avšak bez výsledku. Slib, že při odebrání 60. sešitu dostane se darem zrcadlo, při 120. olejomalba, nesmí se více na obálce tisknout; následkem toho děje se to nyní ústně, jelikož si kolportér v každé krajině vyhlídne osobu jako volavku, která na dotaz odběratelů nabídku potvrdí. Také nařízením, ze kolportéři musí u sebe míti úředně stvrzený seznam spisů, jež ku koupi nabízejí, nedosáhlo se nijakého zlepšení obsahu.
I kdyby dotyční úředníci a samosprávné sbory vždycky – o čemž třeba pochybovat – z knih kolportérem předložených vybrali nejhorší a zakázali je, tím ostatní propuštěné nestanou se lepšími. Proto zákaz od úřadu knih nevhodných zůstane tak dlouho bez výsledku, dokud nebude postaráno o lepší za ně náhradu.
Dne 22. března 1899 vydáno bylo pro Prusko nařízení prováděcí ku III. titulu živnostenského řádu, které zasáhne značně v obchod kolportážní. Nařizuje se tu, že díla, která vycházejí v sešitech, jen tehdy se připouštějí ke kolportáži, až je dílo celé. Jsou-li uveřejněny jen některé sešity, může se výjimečně připustiti kolportáž jen tehdy, možno-li dle charakteru díla, soudíc dle osob při vydání zúčastněných nebo dle jiných okolností, usouditi, že další sešity nebudou proti § 56. oddíl živnostenského řádu. Není-li podobné záruky, dovolení se omezí jen na vydané nebo předložené sešity.
Poněvadž kolportážní literatura má veliký vliv na lid a zvláště na kruhy lepší literatuře nepřístupné, bylo by si velice přáti, aby dovední spisovatelé věnovali se tomuto druhu literární produkce. Jsou to obyčejně nesvědomití spekulanti, kteří podobné romány fabrikují, ani v nejmenším se nestarajíce, aby dali lidu přiměřenou četbu. Ovšem nemožno dělnictvu ve 100 neb 200 sešitech dáti řádný psychologický román, ale romány nemusí míti takovou délku. Veliký počet odběhlých odběratelů se zdá docela nasvědčovati tomu, že podobné historie příliš se vlekou a i příběh kriminální možno zpracovati ve slušné literární formě a tak uzpůsobiti, že vypravování nejen lid zajímá, ale i mravné na něj působí.
Snad přimějí tyto řádky toho nebo onoho spisovatele, který posud jen z patra pohlížel na kolportážní literaturu, k účasti na tomto poli, na němž reforma je naprosto nutná.
Nejlepší prostředek zameziti literaturu je – šířiti literaturu dobrou. Kdo kupuje od kolportéra dílo, dokazuje tím, že cítí potřebu část svého příjmu vynaložiti na četbu. Bere četbu špatnou, poněvadž se mu nejdříve nabízí, vzal by lepší, kdyby se mu podobně pohodlně nabízela. Nemá čas hledati a schopnost vybírati; je odkázán na to, co dostane do ruky. A tu je úlohou těch, jimž vzdělání lidu leží na srdci, pečovati o to, aby se mu dostalo věcí dobrých.
Ve státě, kdež se na to dbá, aby každé dítě umělo čísti a psáti, musí se i o to pečovati, aby se dospělí v tomto umění cvičili. Potřebu toho dospělí cítí a vždy cítili. Ještě před 50 lety snad dostačily knihy o Faustovi a Mageloně, jakož i »nové pěkné písně«, které tištěny byly na hrubém papíře, této potřebě vyhovovaly. Nyní nároky a odbyt se zvětšily. Utvořily se spolky s účelem co nejladněji knihy dobré rozšiřovati, tak že se tu nepočítalo s tisíci odběrateli jako dříve, ale se statisíci. A odbyt hleděli si získati kolportáží.
Osvětová činnost německých spolků
Od roku 1841 utvořily se v Německu spolky za účelem rozšíření lidového vzdělání a vydávání lidových knih. Ze všech uvádím tu jen, co se týká Čech. V Praze je Deutscher Verein zur Verbreitung gemeinnütziger Kenntnisse, který vydal asi 200 sešitů, mezi nimi cenné práce. V provolání z roku 1869 stojí, že spolek je povolán opravdu populární vědomost rozšiřovati, především takové, které slouží k pozdvižení blahobytu lidu, k podnícení malého rolníka, živnostníka a dělníka v různé příčině a jej povznésti a vésti všechen lid k vědomi jeho práv a svobod, jeho potřeb a cílů.
Z ostatních spolků zmíním se tu jen o Verein für Massenverbreitung guter Schriften pro zvláštní zkušenosti, jichž si získal. Členové platí 3 marky a mají právo vydané spolkem knihy odebírati ve snížené ceně; platí-li ročně 10 marek, dostávají je zdarma. Spolek má své knihkupectví ve Výmaru. Spolek byl založen roku 1889 a první rok vyvíjel velikou činnost. Založil v Německu spolky pobočné a i v cizině mezi Němci působil. Neměl vždy výsledku a uznání, jak očekával. I v obchodu to leckdy vázlo, jelikož obchod kolportážní dobře zorganizovaný považoval spolek za škůdce a ostatní knihkupecký obchod málo se on zajímal.
Dle výroční zprávy bylo až do 1. ledna 1891 prodáno za hotové 251.552 sešitů po 10 fenicích, 77.555 sešitů rozdáno; 810 půlročníků a 1317 svazků vydáno, oproti tomu až do 1. června 1891 vydáno 505.657 sešitů, 1259 půlročníků a 3361 svazků. Do půlletí 1892 rozprodal spolek (od roku 1890) asi 1,000.000 sešitů, 10.000 výtisků různých svazkových vydání. Dle účetní zprávy pro r. 1892 měl spolek 5443 členů (koncem roku 1891 členů 5663). Na konci r. 1892 bylo celkem prodáno 1,250.529 sešitů, 6819 půlročníků a 9060 svazků a 739 vazeb; 172.507 sešitů bylo knihkupectvím a 1,026.831 sešit spolkem rozdán. To je značný výsledek, ale spolek neměl přece výsledek očekávaný a v posledních letech není o něm již slyšet.
Po různých pokusech uznal za dobré poříditi si zvláštní nějaký román z přítomné doby od nějakého znamenitějšího spisovatele. Vypsal proto cenu na skizzy a ze zaslaných skizz vybral si návrh románu, podaný od Maxe Kretzera. Spisovatel dostal za tři svazky tohoto románu, Bludičky a strašidla o 1376 stranách 18.000 marek honoráře. Velké výlohy byly i při agitaci. Výsledek zklamal a spolek od té doby nic podobného nepodnikl. Zdá se, že organizace nebyla úplně v pořádku.
Výhody a nevýhody lidových knihoven
Přejděme nyní k čítárnám a půjčovnám knih a jak podobné věci slují. Že zvláště v Německu půjčovny knih velice vzrostly, nemůžeme čítati ke cti národa básníků a myslitelů. Dnes, kdy jsou knihy a časopisy velmi laciné, není nikomu výmluva platná, vypůjčuje-li sobě z knihovny veřejné. Nevzal bych žádný časopis a žádnou knihu z půjčovny do rukou proto, že jsou příliš ušpiněny. Mám za to, že poněkud jemnější člověk nebude míti požitek z četby knihy, v níž mnoho čtenářů s rukama více méně čistýma (obyčejně málo čistýma dle vzhledu knih a sešitů) listovalo.
„Nejhorší,“ praví právem F. Meyer v knize Das Lesebedürfnis des Volkes und dessen Befriedigung 1891, „je to, že věci takové dostávají se do rodin zdravých, když byly dříve v rodinách nakažlivými nemocemi stížených. Čím hlouběji věda příčiny nemocí zkoumá a čím více je dokazuje, tím více by měl každý otec chrániti své před nákazou od věcí z takovýchto půjčoven, neměl jich ani do domu pustit! Hlasy lékařů, kteří tu varují, se stále množí.“
Za peníze, které za půjčení se platí, možno si přece z laciných sbírek (Reclam, Hendel, Meyer a j.) dobré a zajímavé knihy poříditi. Láce umožňuje tu každému koupiti si to, co se mu nejvíce líbí. Schillerův Tell v Reclamově sbírce mel odbyt 619.000 výtisků. Goethova báseň Hermann a Dorothea 490.000, první díl Fausta 290.000, Waltera Scotta Ivanhoe 45.000 a Dickensovi Pickwickové 40.000.
Ukazuje se též na lidové knihovny, avšak jak malá část lidu jich užívá! A venkovský lid obyčejně nemá z toho užitku. Dr. Fränkel píše: „Nezdar lidových knihoven lze snadno vysvětliti: kolportér uspoří lidem cestu do knihovny a ještě větší námahu při volbě knihy. Lid čte, co se mu přinese do domu, co mu kolportér neumdlévající vyřídilkou vychválí, ba přímo vnutí. Jsou to především nejnovější kuplety, obsahem hloupé a sprosté. Často kolportér zboží vychvalované před publikem přednese.
Není to nijak příjemné pro přítele lidu něco podobného pozorovati: všeobecná hlasitá pochvala nad podobnými triviálnostmi, živé účastenství služek a »paní z lidu«, čímž ovšem své domácí povinnosti zanedbají, napjatá pozornost dětí na věci, které jim ještě dlouho mají zůstati skryty. V mém domě služka se přiznala, že za čtvrt roku dala kolportérovi 5 marek 25 feniků; pro její příjmy jistě slušná část, ovšem hlavně za román, jenž byl na nejhorším papíře tištěn, ale ani za ten nestál.
Mimo poučování od duchovních, učitelů, zaměstnavatelů a pod. možno rozšiřování kolportážních románů nejlépe zameziti šířením dobrých knih touž cestou. Učiní-li se tu vážné kroky, neodřeknou lepší spisovatelé své pomoci. Pak bude možno platiti i dobré honoráře, neboť dobré knihy nepíší se zadarmo.
Není však účelno stále nové knihy produkovati. Mezi stem nových knih najde se sotva jedna, rovnající se některé lepší starší. Tím statisíce výtisků zůstane nerozprodáno. Spolky, starající se o rozšíření knih, měli by se obrátiti na nakladatele, kteří mají často velké zásoby dobrých starých knih (tak to činí Borromaeusverein pro katolicko krajiny). A což kdyby nakladatelé společně vydali seznam knih, jež mají na skladě a jmenovaným spolkům knihy takové lacino nabídli?
Dostane-li lid za několik grošů knihu, i starší vydání koupí rád. To vidíme při románech Zolových, jež nyní v německých bazarech se hromadně prodávají, ačkoli vydání tato jsou zkrácena, tím však možno ještě horší pro lid. Bohužel nakladatelé neradi lepší díla dávají takto za »fatku«, poněvadž se bojí, že by si poškodili jméno firmy. Některé velké nakladatelské domy, jako Dentu, Garnier aj., přejímají celé zásoby takovýchto zbytků románů a populárně-vědeckých knih a posílají je do francouzských kolonií a jiných zámořských zemí, kde je rádi popadnou. Tento hromadný odbyt nemálo přispívá i k rozšíření a upevnění francouzské řeči.
Pruská vláda letos poprvé vložila do rozpočtu kultu 50.000 marek na lidové knihovny. Toto předsevzetí je velmi chvalitebné, ale povede k cíli jen tenkráte, bude-li ročně se zvyšovati. Jednotliví vládní presidenti, zemští radové a školní úřady v nejnovější době ujali se velmi účinně lidových knihoven. V Anglicku mají města práva ukládati zvláštní daň na knihovny, které ročně značně vynášejí. Lidová knihovna má tím ráz ústavu, na který všichni občané přispívají a na jehož užívání každý příslušník obce má plné právo.
Tím se zájem celku o ústav podstatně zvyšuje. Amerika vyniká ohromnými, do milionů jdoucími sumami, které od jednotlivců na knihovny se věnují. V Německu jen některá města odhodlala se ku poměrně skrovným příspěvkům a velkých nadání pro lidové knihovny tu vůbec není. I spolky, obírající se zakládáním knihoven, musí se spokojiti mírnými prostředky. Společnost pro rozšíření vzdělání lidového v Berlíně hledí si opatřiti knihy od soukromníků, kterých tito mohou postrádati.
Výbor pro blahobyt lidu zanáší se právem i tím, aby lidu knihy učinil přístupny. Na poslední valné hromadě velkostatkář Hans von Schöning při přednášce o zřízeních dobročinných v kraji Pyrickém sdělil i následující o lidové knihovně v Sallentinu:
„Brzo po mém příchodu do Sallentina, asi před 8 lety, dbal jsem o to, aby listy zábavné místních časopisů a časopisy samy dostaly se do místnosti, v níž svobodní čeledínové jídají. Shledal jsem, že čeledínové listy rádi četli, a měl jsem za to, že toto zaměstnání bude jim příhodnější, než aby čas tomu věnovaný trávili krádeží ovoce nebo zamilovanými pletkami. Později dala má paní dětem z lidu ku čtení sešitky Kleine Palmzweige s podmínkou, že je musí vrátili. Přicházely tyto sešitky obyčejně hodně pozdě, a to proto, že šly z ruky do ruky.
Viděli jsme, že je tu potřeba čtení cítěna. Rozšířili jsme pak časopis týdenník Arbeiterfreund; nalezl ochotný přístup a nyní v mém okresu, čítajícím 800 duší, je rozšířeno 100 výtisků, ovšem že výlohy kryjí pokladny kostelní a já, lid nedává nic. Sbírali jsme pomalu i knihy lidu vhodné. Má paní pak stala se členkou spolku ku rozšiřování knih a obdržela hned 50 knih. Tak povstala již knihovna lidová; táž se množila, zvláště opětovným darem onoho spolku a čítá nyní přes 200 svazků.“
Zemský rada Johannes v Diezu docílil pěkných výsledků zřízením kočovné knihovny. Knihy hospodářské k tomu cíli skoupené jsou majetkem kraje; knihovna jde po obcích. Dle opotřebení soudě, četly se nejvíce knihy o chovu prasat a koz. Četba praktických věcí je pro venkovana, dělníka, řemeslníka atd. velice užitečná, nemůže však vše si pamatovati, co četl a později by rád do knihy nahlédl, ale není tu.
Podobně je tomu při knihách výpravných a zábavných. Jak často rádi bychom si přečetli, co jsme v knize kdysi krásného kdysi četli. Rádi bychom to dali třeba synovi nebo dceři ku přečtení, ale knihy tu již není. Častěji vidíme, že obyčejný muž knihu, která se mu líbí, považuje jako rodinný poklad, který půjčí jen svým nejlepším přátelům. Je hrd, že ji má, a peněz, které za ni dal, neželí pranic.
Ačkoli tedy velice si vážím knihoven lidových, čítáren, knihoven kočovních, přece bych ráda zdůraznila vždy, že nesmíme jen na tato zřízení míti zřetel. Lid i sám je ochoten dáti peníze za knihu. Jsou ovšem chudší krajiny, kde lid nemá prostředků ke koupi knih a tu je vděčně přijmouti, dostane-li se mu příležitost knihy si vypůjčiti. Ostatně však nenechávejme špatným kolportážním románům pole, ale hleďme i tu dobré knihy šířiti.
Právem dí Herder:
„Kniha často zkazila nebo zlepšila člověka na celý život.“
Jaký užitek a jaký duchovni požitek mohl by lid míti ze své četby, kdyby všecky tyto miliony sešitů bezcenných kolportážních románů byly nahrazeny spisy dobrými!
Poznámka editora: Článek Hromadné rozšiřování lidové četby vycházel na pokračování v oborovém týdeníku Knihkupecký oznamovatel, vydání 13. 3.–1.5. 1903. Pro publikování na serveru Kolportáž.cz byla v původním textu dle současných pravidel a normativ tohoto portálu upravena pouze nejnutnější místa, aby si text vedle srozumitelnosti podržel i svou stylistickou výpovědní hodnotu. Doplněny byly rovněž mezititulky.
- Úvodní část článku: Hromadné rozšiřování lidové četby (1899), část 1: Knihkupecká krize a kolportážní romány